Leader Fox Seven

Pohodlí skloubené s ovladatelností
   

Duralový rám s výrazně prohnutou horní i spodní rámovou trubkou na první pohled připomíná devětadvacítkový model Casper. Designově z něho sice vychází tvarováním hlavních trubek i profilací sedlových a řetězových vzpěr, které působí celkem bytelně, ovšem geometrie a celkový projev je nepatrně odlišný. Vedení lanek je situováno pod horní trubku, takže nikde neruší celkový dojem a kónická hlavová trubka je jen vítaným doplňkem pro celkově přesné ovládání. Testovaná velikost 22 palců byla na jezdce s výškou 190 centimetrů už trochu vyšší, ale délka rámu a posed byly docela příjemné a komfortní. Jezdec nesedí příliš natažený, ale ruce má přirozeně daleko a díky množství podložek pod představcem spíše nadstandardně vysoko. To celé, umocněné delší hlavovou trubkou, nabídlo dojem vyššího kola, byť je zvolená geometrie ideálním kompromisem pro delší vyjížďky a klidně i v trochu ostřejším tempu.Co se osazení týče, kombinace Deore a SLX je sázkou na jistotu, vidlice RST patřila svým projevem mezi ty citlivější. Vytknout musíme jen chod páčky lockoutu, kdy se po odemknutí vrací horní páčka směrem ke spodní tak rychle a silně, že občas chytne jezdce za rukavici, nebo jej „kousne“ do prstu, tam je třeba být hodně obezřetný.

I přes vyšší rám byla jeho hlavním znakem odolnost vůči jakémukoliv bočnímu kroucení, takže žádné ztráty při šlapání. I přes přímé vedení sedlových vzpěr a sedlovku průměru 31,8 mm nebyl ale pocit na sedle tak tvrdý, jak bychom vzhledem k tuhosti rámu a dané kombinaci čekali.


Akcelerace byla v podstatě srovnatelná s šestadvacítkou, díky tuhému rámu kolo neztrácí, takže v tomto směru nebyl jízdní dojem nijak negativně ovlivněn, a sedmadvacítky prostě na rozjezd točí jen o minimum obtížněji než menší klasika. Proti devětadvacítce byl ovšem rozjezd bleskový, tady se zkrátka neprojevil žádný setrvačník. Na rovině velmi příjemně překvapila celková lehkost jízdy a velice dobré držení tempa, takže sportovní projev kolu rozhodně nelze upřít. Rozdíl proti klasice přišel s prvními zatáčkami, kde byla díky většímu průměru znát lehce vyšší pozice těžiště, takže i když byl úhel vidlice zvolený pro celkově dobrou ovladatelnost a hbitou točivost, kvůli těžišti je třeba do zatáčky kolo trochu více naklopit. Po chvilce jsme si na to ale zvykli, takže ve vyšších rychlostech nebo v klopených zatáčkách jsme museli buď o něco dříve točit, nebo vzít více za řídítka a kolo silněji naklopit. Rychlý průjezd zatáčkou „pod plynem“, kdy by nebyl díky nízkému těžišti problém celkově se i s kolem hodně naklopit, byl trochu omezený. V nízkých rychlostech při průjezdu klikatými pasážemi jsme ale neměli sebemenší problém, tam úhel vidlice spolehlivě dovolil okamžitě změnit směr.

Celková geometrie ale dovolila poměrně snadno dostat kolo do vzduchu a tam s ním manipulovat, případně si ve sjezdu přitažením řídítek odskočit hranu. Vyšší pozice řídítek a delší hlavová trubka sice tolik nenahrávaly agresivnímu stylu jízdy, ale na druhou stranu je projev kola poměrně vyvážený jak ve směru výkonu a držení směru, tak ovladatelnosti a hbitého průjezdu technickými pasážemi. Ve výjezdech pak sice došlo k mírnému stavění kola na zadní ve strmých pasážích, ale nastalo vždy jen mírné přizvednutí a pak celková geometrie jako by nepustila předek už výš, ale donutila jej opět se přilepit k povrchu. Tento jev byl tedy přesně mezi šestadvacítkou a devětadvacítkou, kdy druhá jmenovaná většinou drží vždycky přední kolo na zemi jak přibité.

Průměr kol nabídl lepší tlumení rázů a vyšší průjezdnost, samozřejmě opět někde mezi klasikou a velkými koly, ale dovolíme si říci, že jde v podstatě o ideální kompromis. To platí pro tento bike i celkově, protože jde o pohodlný stroj s dostatečnými sportovními vlohami a geometrií na hranici mezi stabilní a přitom docela hravou.